Moje cesta k léčení zvukem byla dlouhá, ale přímočará. Když jsem jako malá holka uslyšela z rádia Dvořákův cellový koncert h moll, měla jsem za to, že to hrají z nebe. Bylo mi 11 let, když jsem svůj první nástroj, který mě měl do toho nebe z tónů donést, poprvé držela v ruce. 

Okouzlení ze zvuku a tónů violoncella střídaly nejednou slzy a dřina, kterou ovládnutí tohoto nástroje vyžaduje. Přesto jsem zůstala natolik zamilovaná, abych se rozhodla k profesionální dráze violoncellistky. Po absolutoriu na Pražské konzervatoři jsem pokračovala na brněnské JAMU. Čím víc jsem se nořila do hudby a zažívala extáze z komplikovaných úchvatných melodií a harmonií, koncertů a symfonií, tím víc jsem začala tušit jakýsi "spodní proud" za tím vším. Sílu a vliv jednotlivých tónů. 

Napsala jsem o tom diplomku a tím to tehdy skončilo. Narodil se mi syn. Po mateřské jsem hrála s různými muzikanty, v orchestrech, komorních souborech, učila ve škole a školce a hru na svůj milovaný nástroj. Dokud jsem nepotkala Karla Grunicka, měla jsem za to, že není na světě člověk, který by léčení zvukem dostatečně probádal a přivedl ku konkrétním cvičením a praxi. Jsem šťastná, že jsem se mýlila .. :)

Jednuduchost a prostota, ticho a pokora, jsou pravými učiteli a Mistry na cestě k léčení tóny a zvukem.